Ačkoliv nezískal titul v osmé sezóně Amerického Idolu, Adam Lambert, šiřitel glam-popu získal profil, který mu nabídnul něco mnohem většího, spolupráci s Queen, dát se dohromady s hitmakery jako Linda Perry, Pharrell Williams a Dr Luke a podporovat LGBT komunitu.
Lambertův skalní fanoušek a moderátorka Sex With Sarin, pořadu rádia 95bFM, Sarin Moddle diskutovala s Lambertem pop gender-bending (netradiční chování a androgynitu) a Trespassing.
Chtěla bych ještě poděkovat @AleksandraKv, jejíž přepis mi opravdu hodně pomohl při překladu tohoto článku.
Adam: “Každý z nás, gay, heterosexuál nebo kdokoliv jiný rád vytváří objektivizaci s našimi popovými hvězdami. Máme rádi, když máme někoho, koho si můžeme tak nějak objektivizovat. Pro gaye to jsou hezké malé slečny, na které se můžou dívat jako na malé panenky. Kdybych byl zpívající model od Abercrombie & Fitch, pravděpodobně bych měl odlišnou, chlapeckou základnu fanoušků, protože bych pro ně zosobňoval jejich představy. Nejsem tenhle typ chlapa, Takže to je odlišný druh přitažlivosti.”
Q: “Ale pak bys asi nebyl idolem pro 40ti leté matky, které Tě absolutně milují.”
Adam: “To je pravda.”
Q: “Tohle je ta rozporuplná přitažlivost. Co se mně týká, nemyslím si, že bych s Tebou chtěla spát, ale je tu opravdu silné ztotožnění a spojitost… myslím si, že kdybys vypadal jinak a pasoval k tomu stereotypu mnohem menšího, drobnějšího, světlovlasého typu, tohle všechno by nebylo.
Adam: “Jo, ano… Nebo kdybych byl na opačném konci spektra a byl velký, svalnatý, jako vypracovaný “Chelsea boy”, tak by to bylo odlišné taky. U mužů obzvlášť je to všechno o vzhledu. Nevím, nerozumím tomu. Nikdy to nepochopím. Je to zajímavé. Dělám závěry z toho co vidím od superfanoušků, se kterými jsem v kontaktu a přitom vím, že je tam víc náhodných fanoušků, které asi na některých akcích nevidím, takže…”
Q: “ Cítíš se být objektivizován nebo fetišizován svými fanoušky?”
Adam: “ Jo, viděl jsem nějaké fan ficy a bylo to zvláštní. Přestal jsem to číst. Došlo mi to dost brzo, našel jsem tam několik věcí a řekl jsem si, OK, to stačí, tohle je příliš divné… Jeden, který jsem četl byl vlastně docela sexy… (smích)
Q: “Když jsi četl o sobě?”
Adam: “Byla to situace, když mně dali dohromady s někým jiným. Byl jsem jako, uuuh, začínám být žhavý… a sexy…
Q: “To nové album a nový singl taky, Trespassing, usuzuji že to není náhodná metafora pro to jak chápeš své vlastní místo ve světě…
Adam: “Když jsem se dostal do studia s Pharrellem, byl jsem super nervózní a vyplašený. Začali jsme mluvit o životě a on se mně ptal na nějaké otázky a já jsem mu řekl, že se cítím jako outsider a že nemám pocit že jsem částí hudební společnosti jak jsem chtěl být a cítil jsem se jako bych chtěl do toho vrazit a být rebelem, agresivním způsobem. Obecně jsem se v životě vždycky tak trošku cítil takhle, vždycky jsem si připadal tak trochu jako okrajově. Stále se snažím najít sounáležitost se společností.. Mluvili jsme o tom a on našel způsob jak se identifikovat se mnou jako někým, kdo je odlišný a chce to nějak dát najevo a napsali jsme spolu ‘Trespassing’. Zvukově mně chtěl hodně zařadit k raným 80 tým létům tvorby Queenů, řekl, že tohle je to pravé a že to bude skvělé, takže… A fungovalo to opravdu dobře. Je to určitě jedna z mých oblíbených písniček toho alba. Co na tom mám rád je, že to není něco moderního, není to to, co v poslední době slyšíš na rádiu, co se teď hraje a je tam něco opravdu svěžího v té písničce. A úplně to děsí nahrávací společnost. Je to skvělá písnička ať už komerčně úspěšná nebo ne, umělecky to má opravdu hloubku.
Q:” V poslední době přemýšlím o tom, jak děti, pokud jsou opravdu mladé necenzorují samy sebe, dokud lidé nezačnou reagovat určitým způsobem a pak teprve zjistí, že jsou tam hranice, které by se neměly překračovat. Pamatuješ si, kdy jsi poprvé realizoval hudebně nebo jako člověk že překračuješ některou z neviditelných čar v písku?
A:”Hned po Idolu, když jsem dělal turné, měli jsme velké turné s Idoly. Bylo to turné na velkých stadionech a já jsem na konci své sady písniček dělal zpíval směsku Davida Bowieho, zpíval jsem písničku od Muse, ‘Mad World’, ‘WLL’ od Led Zeppelin a na konci té sestavy s Bowieho písničkami, zpíval jsem ‘Let’s Dance’ a ‘Fame’, což mělo tak trochu sexy podtón a já jsem se do toho položil, tančil, točil se byl tak trochu nestydatý – a tam byly ženy, které házely na pódium podprsenky, erotické hračky a já jsem si říkal: ”co se to sakra děje?…” Tehdy jsem si uvědomil jak mně vlastně mí fanoušci vidí, což bylo zajímavé, protože mně to nenapadlo. Nikdy jsem si neuvědomil, že mně budou takhle vnímat, jako předmět touhy… jako Tomyho Jonese nebo tak, bylo to divné, se všemi těmi podprsenkami… Dokonce než jsem dokončil své první album, tohle bylo co jsem si myslel že bych pro ně měl představovat. Co jsem se naučil, možná trochu složitou cestou bylo, že publikum všeobecně mně takhle nevidí, pouze mí skalní fanoušci z Idolu. Takže to, co jsem udělal na AMAs, myslel jsem si, že jsem jim dal přesně to, co chtějí, opravdu jsem se nabudil… média mně za to setřela, lidi si stěžovali a televizní společnost mně musela zcenzurovat a stalo se to všechno kolem… Ne že bych litoval že jsem to udělal a ne že by to bylo nezbytně zkreslení toho jaký jsem, ale protože to tam jsem byl já, ale myslím si, že jsem se nechal unést a udělal jsem to, co jsem si myslel že publikum chce, místo toho co jsem měl udělat. Když děláš představení, je to vždycky o rovnováze mezi těmito dvěma věcmi… Ty jsi ten bavič, takže musíš pobavit lidi a vzít v úvahu co chtějí, ale jako umělec musíš následovat své instinkty a svůj vlastní úhel pohledu na věci. Takže to byl určitě zajímavý, polarizující moment. Také mně to opravdu poučilo o dvojím standardu, který, který existuje v hudebním průmyslu, především ve Státech… Zničeho nic jsem byl (protože já jsem byl) gay a nemohl jsem se chovat takhle. Teda, mohl, ale nefungovalo to. Nebylo to přijatelné pro publikum obecně. Tohle byla poučná zkušenost.
Q: ”Co vidíš jako věc, kterou lidem tak nějak naháníš strach? Je to o té odlišné sexuální orientaci, mužské sexualitě…”
A: “Já nevím, myslím že je to více věcí. Od pohledu na sexuální identitu, je mi blízká určitá androgynita, smysl pro módu, což je pro mně zajímavé, ale pro některé lidi, oni tohle prostě nedokážou pochopit, takže jim to přijde divné. Což mi přijde směšné, protože když se podíváš kolem, na historii rock and rollu a popové hudby, měli jsme tady hodně umělců, kteří byli tak nějak zvláštní… Bowie, Michael Jackson a Prince a Boy George… všichni tihle umělci, ale tohle bylo v 70-tých a 80-tých letech. Dnes to chodí jinak. Tohle dnes není populární, trendové, módní, je to tak nějak krok zpět. Už se to prostě nedělá.
Hudba se stala téměř demokratickou, podle lidí a podle jejich situace. Zatímco kdysi nahrávací společnosti tahaly za drátky a rozhodovaly o tom jak budou prezentovat určité umělce veřejnosti. Takže jsme se v tomhle posunuli taky. Je to těžší být někým, kdo předkládá něco nového, někým, kdo opravdu posouvá hranice v hudbě, protože nahrávací společnosti jsou právě teď velmi komerčně zaměřené. Je to složité.”
O: “A přesto ti tvá nahrávací společnost dala plnou důvěru když jsi přišel z Idolu. Já neznám nikoho jiného kdo by mohl udělat totéž co ty. Překvapilo tě to?”
A: “Všiml jsem si, že jsem dostal velkou podporu a to bylo fajn, opravdu to byl dobrý pocit, ale víš, když se podívám zpět, já jsem sakra nevěděl co se děje… To, na co se opravdu lehce zapomíná je, že jsem byl na show (American Idol, pozn. př.) a zpíval jsem každý týden nějakou písničku a že takhle mně lidi znali, že zpívám písničky jiných lidí. Přesně takhle to bylo. Několik videí tady a tam jak se směji a jsem hodný chlapec. Tohle bylo všechno co o mně věděli. V momentě kdy tohle začneš rozvíjet a já se opravdu snažím vyjádřit originální umělecké názory a módu a dělat rozhovory a mluvit… tohle otevřelo zcela jinou oblast a pro některé lidi nedošlo k propojení mezi bodem A a bodem B, což pro ně zřejmě znamenalo šok na AMAs, jako, dostat se přes tohle všechno… Někteří lidi měli pocit že je to náhlá změna… Já jsem o tomhle opravdu nikdy takhle nepřemýšlel. Oni neviděli ten vývoj. Hodně z těch lidí co se dívalo na tu televizi nebyli na tom turné a neviděli ta šidítka na mně hozená… já nevím, jestli to děsilo některé ženy. Nevím. Možná je tohle v můj prospěch. Myslím, že asi někteří muži se cítí ohroženi. Podle mně, některým z přímých (straight) mužů jsou nepříjemné některé věci, které jsou pro mně přirozené, ta androgynita, jak otevřený jsem ohledně věcí… a myslím si že někteří gayové prostě… já nevím, možná že některým z nich se to opravdu líbí. Někteří z nich si možná myslí: ‘Oh, on se snaží příliš moc’ nebo ‘vypadá šíleně, nelíbí se mi jak vypadá, protože vypadá jak teplouš’… Mám pocit, že značná část gayské komunity je velmi černo-bílá. Chtějí aby role byly definovány velmi zřetelně. Tohle je má zkušenost z LA a v LA žije hodně gayů… To je jako bys byl buď nahoře nebo dole… a tvá identita se musí asociovat s tvou sexuální pozicí, doslova. Lidé jako by se museli zaškatulkovat a definovat podle jejich sexuální orientace nebo jejich pohlaví… A já se ztotožňuji s oběma pohlavími. Vzhledem, oblékáním, miluji ten mix, rád hezky vypadám, mám rád tenhle styl, ale jsem také v mnoha ohledech muž… Stále se také snažím najít svou vlastní identitu. Jen si přeji aby tam komunita více ocenila lidi, kteří necítí tu potřebu přijmout jedno nebo druhé. To je trochu černobílé. Ale to je také tím městem ve kterém jsem. New York je třeba město, které, mám pocit, že není tak úplně jednoznačné, Toronto mi tak taky připadá… Některá města jsou trochu odlišná. Být Američanem je naprosto odlišná věc…
Q: “Kdyby svět úplně přijal názory Adama Lamberta, jak si myslíš že by pak vypadal?
A: “Doufejme že hodně rozmanitě. Můj okruh přátel, například, mám velmi široký záběr, lidi různých věkových skupin, pohlaví, ras… Mám rád mix a myslím si, že je to mnohem víc zajímavé. Ale je zřejmé, že je tady napětí, které je tím způsobené, takže… je to malý svět, ale proč ne… Když si to představíš, bylo by to skvělé, opravdu skvělé. Rozmanitost. A to soužití toho všeho. Teď když jsem starší, mám víc straight přátel, (kteří nejsou homosexuálové) a tyhle kontakty jsou opravdu bezvadné. Když se tak cítíte dobře, tak je to bezva a vy jste přítelem té osoby. Když jsem byl mladší, dospívající, neměl jsem žádné straight přátele. A to byl pro mne velmi zvláštní, odměřený, děsivý vztah. Jediní lidé, které jsem měl ve svém životě byli můj otec a můj bratr. Když jsem se trochu více sžil se svým vlastním já, začal jsem si vytvářet tamty druhy přátelství. Bylo to pro mne opravdu zajímavé a přišlo mi to jako: ‘Oh, cool, tohle není vůbec divné.’”
Q: “A to, koho sis vybral že s ním budeš spát neovlivňuje to s kým se přátelíš?”
A :”Ne. Když jsi mladý a hledáš svou identitu, obzvlášť když máš odlišnou sexualitu, tak se to stane tvou identitou. A to je těžké, dostat se přes tohle. Tahle schémata jsou nastavena takovým způsobem jako jsme my a já vím pro gaye a možná lesbičky také, je tam jistý druh pozastaveného vývoje, aspoň pro naší generaci. Myslím si, že se to mění pro ty mladší, ale pro mou generaci a ty generace přede mnou to bylo hodně o: jsi omezený, nemáš ty samé zkušenosti jako má většina tvých adolescentních vrstevníků, aspoň ne veřejně. A tak je ti dvacet a jsi samostatný a jsi schopný chodit do barů a na jiné společenské události, na kterých jsou gayové a naučíš se tyhle věci, které se většina lidí učí ve 14 a ty se to učíš ve 22, takže některé věci jdou obráceně. Stále se takhle cítím i jako 30tiletý, stále mám pocit, že se učím věci o vztazích, které se mí straight vrstevníci naučili když jim bylo 18. Je to náročné.
Q: “V průběhu několika posledních let tady byla definitivně snaha donutit tě, aby ses soustředil na hudbu a to umění, které tvoříš,… Outlaws Of Love je na tomto albu, naprosto zjevné prohlášení o rovnoprávnosti. Je tady jedna věc, kterou chci tohle zakončit , na YouTube je klip ve kterém vystupuješ na Marriage Equality Benefit v DC, při které jsi byl velmi výřečný k této záležitosti. Jeden z komentářů pod tím článkem, myslím že je to ten nejvíce oceněný, na to reaguje: “Děkuji Ti Adame že jsi vnesl tuto snahu gayské komunity do povědomí lidí. Nikdy bych se nezapojila do žádné snahy LGBT nebo ji nepodporovala, kdyby nebylo Adama. Jsem lepším člověkem díky Adamovi Lambertovi.” Jaký je to pocit, číst tohle?”
A: “AWWWW, mám armádu octomilek (vinných mušek). Glamberts jsou úplně jako octomilky.
Q: “Vědět, že máš tu sílu ovlivnit něčí myšlenkové procesy…”
A: “Tohle je úžasné, je to obrovské zadostiučinění. Tohle je něco co se neustále opakuje. Potkal jsem ženu, která mi dala dopis, který jsem si četl v autobuse, kterým jsme jezdili na turné, tohle bylo moje první turné. Psala, že byla konzervativní Mormonka a neakceptovala způsob života gayů, ale byla opravdovým fanouškem toho co dělám a to jí donutilo poučit se o gayském stylu života a téhle komunitě a spřátelit se s jejím kadeřníkem. Teď jsou přátelé a to bylo opravdu hezké tohle slyšet, že někdo je ochotný zbavit se své nevědomosti a poučit se a zbavit se svých předsudků. Tohle je obrovské zadostiučinění.
To co jsem se naučil přijímat a být k tomu otevřený je, vždycky jsem chtěl být otevřený ohledně mé sexuality a být otevřenou knihou ohledně toho a všech těch složitých věcí, které přicházejí s tím, že je člověk celebritou, v tom jak se chovat a jak se vypořádat s médií, tohle je velmi složitý proces. Protože aspoň ve Státech se média zaměřují na tu sexualitu. Můžu mít hodinové interview a bavíme se úplně o všem a titulek je pouze o gayovi, je to gay, gay, gay, všechno se točí kolem gaye. To je proč jsem začal být frustrovaný. Chci o tomhle mluvit, ale proč musí všechno skončit u tohohle? To je můj způsob života. Je to složité tohle ukočírovat, protože i gayská komunita se může podívat na můj rozhovor a říct: ‘OK, proč mluví jen o tom že je gay?’ A pak je tam nějaký jiný chlapec nebo dívka, co se na to podívá a řekne: ‘Tohle nestačí. On je gay a měl by být naší vlajkovou lodí, protože má tu příležitost.’ Tohle nemůžu vyhrát. Myslím, že na konci tady toho musíš prostě být tím, kým jsi. Ale být schopen jednat s médii je zajímavá schopnost. Jistí lidé v médiích, jsou jako ty, a ty víš, z čeho vycházejí, pak můžeme mít vyrovnanější diskusi. Média pro gaye se snaží být opravdu, opravdu skvělá. Když dělám rozhovor pro publikaci pro gaye, mám poct, jakoby věděli o čem mluvím. Oni to neposuzují tak moc, nezveličí to nepřiměřeně a nedělají kolem toho takový humbuk. Je to spíš jako, víš, tenhle gay je kluk jako ty, takže spolu mluvme o normálních věcech. Jakkoliv v některých jiných médiích to je jako by museli vysvětlit lidem, co je to gay. Lidi vědí, co je to být gayem, tak proč to musíme definovat pořád a pořád dokola? A takhle bych mohl pokračovat…