Rozhovor:
Rozhovor Adama Lamberta s Jianem Ghomeshim pro kanadské CBC rádio.
M: Ahoj.
A: Ahoj.
M: Vítám tě opět v Kanadě. Vypadá to, že lidi tě tady mají opravdu rádi, jsou rádi že tě vidí.
A: Moc rád jsem tady. Je tady velmi otevřená kultura , velmi liberální, tak nějak pokroková, takže, člověku to někdy připadá, jakoby vklouznul do jiného světa. Je to dobrý pocit.
M: Co například?
A: Já nevím, víš, pozornost lidí někdy odvádějí věci, které moc na hudbě nezáleží. Jsem pro to rád, protože mám pocit, že hudba tady mluví sama za sebe trochu víc
M: Mohl jsi to doopravdy pocítit, když jsi přešel hranice?
A: Jo, v tom momentě co jsem je přeletěl jo, cítil jsem že se něco změnilo.
M: Nejsem si jistý že to tak úplně platí o Kanadě, ale Adame, tvá deska Trespassing, elektro-dance společně s emocionální částí pro balanci, což opět ukazuje tvůj široký záběr a zní jinak než tvé minulé album, které bylo víc rockové, je to proto, že jsi chtěl udělat něco odlišného s tímhle?
A: No, chtěl jsem začít dělat hudbu, která je víc podobná té, kterou poslouchám. Mám rád hudební hudbu, elektro-dance hudbu a stále mám rád i rockovou hudbu. Myslím si, že to album má rockového ducha ve svém stylu. Ale není to udělané v tradičním smyslu. Máme mnoho pokrokových produkčních stylů. Určitě jsme tohle zamýšleli více jako disko-funk, kvůli tomu tanečnímu obsahu. Což je něco jako, víš, sedmdesátá léta, doba kdy tak nějak hodně rockových kapel začalo. Takže jsem cítil, že to působí tak nějak jako má cesta k tomu, co chci dělat.
M: Mluvil jsi o tom, že tam byla očekávání o klasickém rocku kolem tebe. Šel jsi do toho druhého alba s očekáváním že musíš být v souladu se svými fanoušky (Glamberts) nebo nahrávacím studiem nebo..
A: Nee, to co je tak skvělé na tomhle procesu je, že za prvé jsem měl čas. Takže ten tlak tady určitě byl, víš, ode mně samotného a taky fanoušci přemýšleli co dělám, studio k tomu mělo co říct, ale nespěchali na mně, což bylo opravdu dobré. No a já jsem se definitivně dostal do studia s různými textaři a producenty a prostě experimentoval. A já si myslím, že tohle byla ta nejlepší část, protože mi bylo dovoleno zkusit několik různých směrů. A pak, víš když jsem tohle dělal asi 5 měsíců, začalo mi být jasné co mám rád. což byl tak nějak styl hudby založený na funku.
M: Já vím, že jsi na tohle album víc pyšný, ale je tohleto víc tvoje?
A: Jo, chci říct, tohle určitě je víc moje. Jsem spoluautorem většiny písniček na tom albu, což je velký rozdíl od toho, když je jenom nazpívám. A také jsem se hodně podílel na produkci těch písniček. I když nejsem vlastně producent, měl jsem spoustu myšlenek a nápadů k tomuhle albu a pracoval jsem s některými úžasnými lidmi, což byly něco jako skvělé spolupráce, opravdu dobrá týmová práce jak jsme si s tímhle hráli. A já chci říct, všechny ty písničky, ať už ty šťastné nebo tak trochu bláznivé a taky ty vážnější – všechny z nich jsou upřímné. Tak nějak je tam hodně autentičnosti v kontextu těch písniček. Jsou všechny o něčem opravdovém.
M: Takhle to cítíš. Je to více osobní kvůli tomuhle. Mám první řádek jednoho review téhle desky. “Adam Lambert může být ten jediný účastník Amerického Idolu, který nosí fialové stíny. Takže je s podivem že mu to trvalo tak dlouho, udělat jeho velké album pro taneční klub gayů. Jak reaguješ na tohle?
A: To je roztomilé. Myslím si, že tohle byl kritik, který opravdu moc o mně moc nevěděl, ale víš, tak už to je, tohle je součást toho, když jsi v popkultuře, takže sem tam se staneš terčem agresivního psaní, jako nějaká karikatura, ale tohle už patří k věci.
M: Mimo podílení se na psaní většiny textů jsi byl navíc jeho producent. Co to znamená?
A: V podstatě jsem byl něco jako řidič při tvorbě toho alba. Myslím, pracoval jsem s týmem báječných lidí, ze studiem, s managementem, ale definitivně to byla má vize, která byla rozhodující pro tohle album. A i když jsem pracoval s mým fotografem a grafickým designérem abychom vytvořili image pro to album a booklet a webové stránky, já jsem chtěl aby to bylo moje tak moc jak jen to bylo možné.
M: Byl jsi na AI. A ty jsi byl vždycky jedním ze soutěžících, který byl sám sebou. Jak důležité pro tebe bylo dostat se pryč od toho aby tě lidi nevnímali jako produkt Amerického Idolu?
A:Hodně důležité. Protože já si myslím že dělat tohle vyžaduje hodně úsilí. To není, že potřebuji aby lidi viděli jak tvrdě pracuji, ale já taky chci, aby lidi věděli, že to jsem já kdo dělá ta rozhodnutí a volby a že to není nějaký systém. Aspoň tak by to mělo být. Víš jsou tam lidi, kteří přišli na tu show potřebují jisté ochránce a někoho, kdo je vedl a já si myslím, že je to skvělé a že to může pro někoho fungovat. Ale já si myslím, že část té zkušenosti je zpívání, psaní, dát dohromady ten vzhled, koncept, video. Jako nahrávající umělec mám rád celistvý pohled na věc a to je o co mi jde na prvním místě. Mám jako vzor takové popvé hvězdy jako Michael Jackson, Madonna, lidi, kteří mají tak nějak nadživotní zkušenost s těmito věcmi.
M: Měl jsem tady Carry Underwood nedávno. A tam jsou písničky na jejím albu, které ona napsala, ale většinu z nich ne. Řekla mi, že si nechává psát písničky, protože ona sama nepíše tak dobře a že má ráda ty písničky i když je nenapsala.
Ty jsi převzal víc kontroly, bojíš se o… – vypadáš sebevědomě (Adamova odpověď na tohle je ”Někdy”) – přemýšlíš o tom, co když tvůj přínos není takový jako těch tvůrců hitů a proto se to album nestane hitem.
A: Tohle bylo definitivně na pořadu, když jsem dělal to album. Tam je několik písniček, které jsem nenapsal. A já miluju ty písničky a já bych souhlasil s tím co říká Carry. Ale někdy prostě víš, že jsi napsal opravdu skvělou písničku. Víš, můj vlastní cíl a ego jsou definitivně až na druhém místě před tím, abych dělal dobrou hudbu – tohle je můj první cíl, vyprodukovat písničku která donutí lidi aby něco cítili. Aby tančili a cítili nějakou empatii. Tohle je ta hlavní, přední část toho. Takže ty písničky které jsem dal do té sestavy, chci říct, miluji ty písničky velmi mnoho a chci je mít na tom albu.
M: Jak se rozhoduješ mezi svými prioritami, tvou vlastní vizí, protože ty zcela jasně máš vizi a tím, co chce nahrávací studio.
A: No, musí mezi tím být rovnováha, jedna z věcí, které jsem udělal…
M: Jak to že jsi tak vyrovnaný?
A: Protože jsem na tom pracoval tak tvrdě. Mám okruh dobrých přátel, lidí, kteří jsou úžasní na to aby bavili jiné lidi a dostal jsem velkou podporu od mých přátel. To obojí bylo začleněné v tomhle procesu. Balancoval jsem ten materiál s pomocí mých přátel. Byly to věci které jsem napsal, věci které jsem nenapsal, tihle lidé byli ke mně naprosto upřímní. A to mi hodně pomohlo. Pomohlo mi to věnovat se tomu, abych dosáhl svůj cíl.
M: Tihle lidé, lidé, kterým věříš. Co jsi dělal když ti řekli, že něco z toho není dobré.
A: Beru to. Učím se z toho.
M: Můžeš to zvládnout?
A: Jo, mám přátele, kteří řekli – no víš, tohle není má oblíbená a já byl jako, proč? a oni – hmmm, nepamatuju si to. Řekl jsem okey. Dobře. Tam byly některé písničky, které jsem jim pouštěl jako demo a podle mně byly opravdu dobré a ony prostě neklikly s těmi lidmi. A víš, rozhodně, tohle je proces ve kterém potřebuješ integritu, ale je to masový pop a já chci aby ta hudba pronikla k hodně lidem. Takže, pokud by ta hudba neměla lidi oslovit, nedám ji na to album.
M: Chci se zeptat na písničku Outlaws of Love, měl jsi osobně pocit, že je to důležité mluvit v sociálně politickém duchu v hudbě?.
A: Je to o mně, o tom čím jsem, čím jsem vždycky byl. Měl jsem s tímhle problém když jsem byl mladší, hlavně jako teenager. Moje sexuální orientace byla tenkrát moje tajemství. Ale kolem osmnácti, devatenácti jsem to dal veřejně najevo. A v průběhu několika let už jsem začal být víc v pohodě s touhle situací a když mi bylo kolem 22 – 23, tak jsem si řekl “No, tak tohle je to, co jsem, proč ne.” Žil jsem tenkrát v Los Angeles, mezi umělci a necítil jsem se diskriminovaný kvůli tomuhle. Jsem šťastlivec. A moje rodina to přijala velmi dobře. Takže tohle všechno byly velmi pozitivní zkušenosti co se týká odlišné sexuality.
Paradoxem je, po Idolu, když jsem se musel vypořádat s novu situací a vší tou slávou, mluvil jsem o tom celou dobu, pojmenoval jsem to, odpovídal na otázky. A je to zajímavý proces, protože část mně je šťastná, že to dělá, protože já s tím nemám problém. A já vím, že se o tomhle moc nemluví, obzvláště v hudebním světě, co se týká LGBT komunity. Takže jsem se cítil tak nějak privilegovaný, že jsem schopen odpovídat na otázky a zkusit změnit tu nevědomost a udělat nějaký pokrok. Ta horší stránka toho je, že to může velmi snadno zastínit ten universální význam o čem hudba ta je.
M: Je to nějaká věc, kterou chceš identifikovat. když jsi dal tu písničku na to album. Amy Ray, která byla tady nedávno(je velmi talentovaná) mi řekla, že nechce být vnímána jen jako lesbická zpěvačka.
A: Přesně.
M: Rozumíš co jsem chtěl říct? Tohle je hodně tenká linii, především pokud se cítíš že bys měl reprezentovat, teda ty to reprezentuješ tou písničkou
A: Myslí že… Na mém minulém albu to bylo jako:’Všichni to vědí, ale já o tom nemusím mluvit.‘ Ale tentokrát jsem se rozhodl že o tom budu mluvit. Protože je to něco o čem přemýšlím a co musím řešit (teď víc než kdy jindy) a je to něco co podle mně není moc vidět, že tam není moc písniček, které by byly o tomhle. Takže jsem cítil zodpovědnost zaměřit se na to a pojmenovat to. Proč ne.
M: Je to taková progresivní trajektorie. Čím víc se ptáš, tím máš víc otázek. A pohledů…
A: Tady na tom je jedna věc, v tomhle vlastně nemůžeš vyhrát. Je tady vždycky část veřejnosti, která tě bude považovat za ‚příliš moc gay‘ (‘on pořád mluví o tom, že je gay’). Zatímco v gay komunitě je to zase někdy: ‘OK, on není dost gay.’ ‘On je jen něco jako gay’ – což já nechápu co tím myslí. Takže si myslím že je čas mluvit o tom. Je to velmi citlivá věc právě teď.
A taky – není to věc, kterou mám vždycky pod kontrolou jak si lidi myslí. Může to být zrádné. Často když mám rozhovor, ptají se mně na spoustu různých věcí a máme rozsáhlou konverzaci. A když to interview vyjde, tak v titulku je něco jako otřepaný vtip o tom že jsem gay a je to jako by mně ta věta chtěla praštit. To je to co si tahle média chtějí vzít z toho, co jsem řekl v tom interview a udělat to zajímavým pro veřejnost. Takže, víš, prostě dělám co můžu.“
M: Když zpíváš tu písničku OoL, v jednom komentáři jsi řekl, že cítíš tu beznaděj té situace s gayi a lesbičkami, hádám, že bys tohleto řekl na základě toho, co denně vidíš kolem sebe, co tě nejvíc frustruje?
A: V té písničce je věta:”Oni nás označkovali.” Cítím se jako, to je takový pocit jako bys byl označkovaný. To je ta gay záležitost, jako všechno je tak kvalifikované a zkategorizované, víš co myslím a já jsem ten otevřeně gay zpěvák Adam Lambert. Nejsem jen zpěvák Adam Lambert. Je to jako tag. A tohle je pro mně odporné.
M: Je to odporné, že jsi první otevřeně gay-umělec, který se dostal na první místo billboardu v minulých dnech?
A: Myslím si, že tohleto je velká čest. Je to pěkně dobrá hlavní linie a já jsem na to pyšný. A co jsem řekl jako reakci tady na tohle, cítil jsem se jako, doufám, že tím, že jsem tohle dokázal, to znamená že hudba není účelová, je univerzální a to nezáleží jak ji děláš. Ale snažím se dívat skrz a být o tom pozitivní, protože to je možná indikace, že my nemusíme o tomhle přemýšlet tak moc a možná dáme hudbě tenhle dar aby jí tolik nevadil to co znamená pojem otevřený gay-umělec. Možná že lidi jsou na tohle připravení.
M: Ve své řeči na své desce děkuješ lidem, kteří tě podporují ale také všem kdo tě nesnášejí nebo odsuzují. Proč děkuješ také jim?
A: Protože oni cítí hodně věcí, víš a já vidím věci a slyším věci a to mně určitě dělá silnějším. Jak jsem předtím řekl, když jsem dal otevřeně najevo kdo jsem, neměl jsem s tímhle moc velký problém. Neměl jsem problém s otevřeností, s těmi, kdo mluvili otevřeně. Nedělalo mi problém vypořádat se s otevřenou kritikou. I když nepochybuji že některé reakce by mohly být trochu jemnější. Víš, nedostat práci, nebýt zaměstnán pro tohle. Ale teď jako když můžu vidět dopady těchto věcí. A tohle mně trošku nabudí a já si myslím, že je to pro mně dobré. Kreativně.
M: Pravda. Stejně jako je pro někoho dobré když dostane kopačky. Ale to se neděje doopravdy. Ty to ve skutečnosti rád nemáš, že jo?
A: Kdo by byl? Ale to je tak nějak o tom. To jsem já říkajíc…
M: To je okay. Jsem silný.
A: No, víš, prošel jsem spousto nejistoty, věcmi se kterými jsem se denně vypořádával. Ale
M: Tak si o tom promluvme…
A: Jo, proto je tam písnička Underneath.
M: To jsem chtěl zrovna říct ty jsi mluvil o téhle písničce Underneath a řekl jsi :”To stále pro mně není jednoduché pod povrchem”.
A: Jo
M: Takže, co tohle vypovídá o té cestě kterou procházíš
A: Já si myslím, že já jsem svůj vlastní největší nepřítel. Jsem opravdu tvrdý sám na sebe. Jsem vždycky sám k sobě kritický, 100%, kritizuji sám sebe, pochybuji o sobě, někdy jsem velmi cynický, pro mně je to neustálý proces abych byl pozitivní a je to neustálá cesta k sebeuspokojení a abych byl šťastný s tím co mám. A já si myslím, že jsem vlastně na tom zrovna teď velmi dobře. Obvzlášť tento rok. Cítím jako kdyby ta vyrovnanost (balance) fungovala velmi dobře a já se toho držím. Ale o čem je Underneath, o tom naparování se a sebejistotě a pýše, což já někdy rád ukážu pro mé přátele a pro mně samotného. To co je pod povrchem někdy není snadné.
M: Vždycky když spolu mluvíme, působíš velmi sebejistým a vyrovnaným dojmem, jako někdo kdo si uvědomuje sám sebe. Je tam tedy i část tebe samotného, část Adama Lamberta, kterou my nevidíme?
A: Jo já si myslím, že kritikové se nemůžou dostat do mé vlastní hlavy. Tohle není něco o čem by se často mluvilo. Tohle je o mně. A to co mám obzvlášť rád na té písničce a na všem temném co je na tomhle albu – je to poprvé co jsem dal nahlas najevo audienci je, jak se já sám cítím o tomhle všem. Chtěl jsem o tom mluvit a jsem spokojený s tím jak myslím, že mám mozek, že můžu analyzovat věci, komentovat je a být rozhodný o tomhle. Ale pokud se dostaneš hlouběji, na nějakou emocionální úroveň, k mému srdci, mé duši a tomu co cítím, tam je něco co já neukážu opravdu vždycky každému. Jsou to jen záblesky, zlomky věcí, ale já si myslím, že mí přátelé si zaslouží určitý druh odhalení. Protože oni byli tak loajální, tak při mně.
M: Já vím, že tě tu nemůžu držet navěky…
A: Já zůstanu navěky (žertem)
M: Přesněji já vím, že musíš odejít hned teď. Ale chtěl bych se zeptat několik otázek o tom co budete dělat s Queen. Nejdříve ze všeho, tohle je sen. Mluvili jsme o tobě jako hudebníkovi, který je “openly gay” a oni vystupovali se zpěvákem, který nebyl “openly gay” – Freddie Mercury. Přemýšlel jsi o tom jaké je to teď a čemu museli čelit oni?
A: Přemýšlel jsem o Freddiem, jeho zkušenosti. Víš, tenkrát to byly jiné časy. A to je už pryč, je to historie. A když přemýšlím o současnosti, myslím si že ta mladší generace co přichází, lidi jsou víc informovaní, vědí o co jde, vědí kdo jsi a mohou si o tobě hodně zjistit. Nemáš tu exkluzivitu něčeho mystického tak snadno jak tomu bývalo, pokud jsi tahle rock star. Takže je to tak.
M: Co by mohlo být největší výzvou na vystoupeních s Queen?
A: Největší výzva? Najít rovnováhu v tom, aby to vystoupení udělal mým vlastním, ale zároveň vzdal poctu Freddiemu a skupině. Ale spolupracuji s Rogerem Taylorem a Brianem Mayem, legendami, kteří mi doufám pomohou se správně zvolit způsob jak to provést. Budeš nosit kombinézu? Neřekl bych že kombinéza je to co bych chtěl. Ale přemýšlím o nějakých dobrých botech. Chci nějaké báječné. Nějaké co by si Freddie užil..
M: Děkuji, je vždycky potěšující, mít tě tady.
A: Děkuji, nápodobně.